Devatenáct filmových titulů, které jsem viděl v roce 2010 a které by vás neměly minout. Rok se s rokem sešel a ten kůň ještě neodešel. Ano, jsem tu zas a se mnou i můj bilanční Kino_log. Tentokrát je záměr jasný - nabídnout výčet filmů, které v běžných bilancích nenajdete. Buď proto, že neprošly českou distribucí nebo proto, že stojí mimo většinový vkus, kterému letos vládne sice zajímavý, ale nijak přelomový Fincherův „Sociální netvor“  bok po boku s králem kasovních trháků (a zároveň nejslabším Nolanovým filmem) „Počátkem“. Kino_log směřuje spíše k tomu, co proběhlo na periferii tuzemské distribuce a jako bonus nabízí pár známějších titulů, které mě letos zaujaly něčím jiným než pantoflemi, županem, vícepatrovým dějovým dortem a probuzením s rukou v nočníku (nebo to byla vana?).

Do mého žebříčku se dostaly jednak tituly uváděné v roce 2010 v běžné české distribuci, druhak také tituly uváděné na území ČR v rámci festivalů (v jejich případě uvádím originální titul, v závorce pak českou variantu užívanou v rámci festivalu). Proto v níže umístěném výběru naleznete i filmy s rokem výroby 2009. Na otázku proč devatenáct“ existuje jediná odpověď: tohle číslo prostě vyšlo. Není sice tak hezké jako 20, ale zejména pro některé bude symbolem svěžesti, rozpuku a mladické krásy. Pevně doufám že stejně jako tento rafinovaný žebříček, který svědčí o velkém rozhledu a vrozené skromnosti autora.

Za rok 2010 vyhlašuji jako nejzajímavější tyto tituly:

Bal (Med, Turecko 2010) za meditativní výlet do tureckých hor. Za zastavení dravého času a jeho obrácení do tichého a zvolna plynoucího bezčasí, v němž více než slova znamenají city, opsané čistým filmovým jazykem.

Bílá stuha (Rakousko / Německo / Francie / Itálie 2009) za to, že mi objevila jednoho z nejlepších současných režisérů. Za nezaujatou a chirurgicky přesnou studii zla v člověku. Za cestu pod nostalgickou krásu zašlých sépiových fotografií do univerzální podstaty lidské bytosti. Za mistrovskou režii, která je svou soustředěností a důrazem na psychologii postav někde jinde než valná většina současné kinematografie.

Fish Tank (Velká Británie / Nizozemsko 2009) za moderní sociální drama bez vějiček falešného sentimentu a citových manipulací. Za vynikající zúročení nehostinného anglického předměstí a hereckého kalibru ráže Michaela Fassbendera. Za příběh, který pohltí, aniž by tahal za fusekle. Za hluboké záběry mělkých životů.

Imaginární lásky (Kanada 2010) za nejvíc metrosexuální film roku. Za režiséra, který je sotva plnoletý, ale o lásce dovede mluvit s nadsázkou a s estetickou manýrou, která umí stejně rozčílit jako potěšit. Za nádherné zpomalovačky podbarvené písní „Bang Bang“. Za queer film, který mi svou vyžehleností nepřišel nesnesitelně teplý.

Jak vycvičit draka (USA 2010) za to, že z velké části suploval tenhle animák absenci opravdu dech beroucích blockbusterů a že mu šlo s takovou lehkostí. Za letecké scény, které atakují co do závratě i Cameronova „Avatara“. A samozřejmě za toho mloka s kočičíma očima, nad kterým je těžké se nedojmout.

Jûsan-nin no shikaku (13 bojovníků, Japonsko 2010) za hodinovou bitvu, při které si člověk vzpomene na sladké vytržení z „bodné a sečné“ epiky, jaké mi už roky chybí. Za poklonu „samurajskému“ filmu. Za scény neuvěřitelné krutosti a expresivity, které celé tohle svěcení klasiků s katanou posouvají dál. Za tvrdohlavost a neústupnost, kterou by si celý tenhle projekt mohl vetknout do zástavy.

Kak ya provyol etim letom (Jak jsem dopadl tohle léto, Rusko 2010) za Kamčatku, radioaktivní rybu, ruský humor (ve kterém jde o hovno a zároveň o život), za dva herce, kteří si v pustině vystačí i s tím málem slov a málem děje, za okouzlující kameru Pavla Kostomarova. Za dvě báječné hodiny mrazivé dovolené.

Kick-Ass (Velká Británie / USA 2010) za to, že Matthew Vaughn natočil přesně to, co slíbil. Nevybíravý, nápady nabušený a značně nekorektní komiksák, který vesele ignoruje to, co se nosí a je celý pubertálně rozbouřený a přitom zaujatý pro správnou věc. Za hrdinství bez masek, které bolí... a za Chloe Moretz, která umí ve dvanácti letech nadávat do kund tak, že by člověk srazil podpatky a zasalutoval.

Na mamuta! (Francie 2010) za vyšisovanou horu masa jménem Gérard Depardieu, která se v sedle motocyklu vydává proti proudu času až do dob, kdy byla symbolem filmového rebelantství. Za proletářské básníky de Kerverna a Delépina, pro které je realita plátnem určeným k pokreslením. Za scény daleko za hranicí vkusu a naopak za scény až překvapivě lyrické a něžné.

Notre Jour Viendra (Náš den přijde, Francie 2010) za jeden z nejodvážnějších debutů, který roztíná vejpůl soudobý humanismus a iluzi férové multi-kulti společnosti. Za neuvěřitelnou gradaci od černé komedie do bestiálního šílenství. Za nejdokonalejší vizuální doprovod k Rachmaninovu Preludiu v Cis Moll. Za dokonalou protiváhu k otravně angažovaným selankám o utlačovaných menšinách.

Pouta (Česká republika 2010) za další vybočení z pokusů o harmonický pohled na vlastní minulost a rezatý obraz normalizace jako soukromého a ručně vyrobeného pekla. Za nejlepší porevoluční postavu a jeden z nejpůsobivějších hereckých výkonů posledních let. Za odvahu, jinakost a potenciál, který takový druh reflexe ukrývá.

Püha Tõnu kiusamine (Pokušení sv. Toníka, Estonsko / Finsko / Švédsko, 2009) za radikální modernizaci středověké legendy a ještě radikálnější karikaturu kapitalismu v post-sovětském bloku. Za vybraný jazyk symbolů a obrazy destilované z černobílé bergmanovské matérie. Za humor, ze kterého se občas zvedá žaludek.

Sama v Africe (Francie / Kamerun 2009) za „jiný“ obraz černého kontinentu, svým způsobem také černobílý, ale alespoň kráčející proti proudu. Za fantasticky syrovou formu, Christophera Lamberta bez meče a strašlivě nesympatickou postavu Isabelle Hupert.

Serious Man (USA 2009) za to, že Coeni dokázali natočit něco, na co si takový „Pan Nikdo“ jen usilovně hrál (film plný vědy, filozofie a života). Za nejčistší destilát jazyka poťouchlých bratrů, který se zdál být poněkud vyvanutý. Za vrstevnatost, židovskou anekdotičnost a fantastickou vizuální stylizaci. Za starého rabi Marshaka, který pochopil, že největší mystérium se skrývá v popkultuře. V kostce, za jednu ze tří nejlepších „coenovek“ filmové historie.

Schastye moe (Moje štěstí, Německo / Ukrajina / Nizozemsko 2010) za odvážnou a hodně neradostnou metaforu východu Evropy, její zlodějské, kuplířské a zkorumpované duše. Za dokumentárně zevrubnou formu, které neunikne ani jediná souvislost, ani jeden významný detail. Za to, že film nabízí řešení, sice drsné a nehumánní, ale z terapeutického hlediska velmi očistné.

Submarino (Dánsko / Švédsko 2010) za to, že Vinterberg pořád umí diváka pořádně vyždímat, i když už nemá v zádech dogmatickou střídmost a neučesanost. Za Jacoba Cedergrena, jednoho z nejpozoruhodnějších mladých herců ze severu Evropy. A za hudební složku, která je sice podpásově sentimentální, ale krásně pasuje.

Široce otevřené oči (Izrael / Německo / Francie 2009) za to, že jsou sice košer romancí, ale řádně řeznickou, upocenou a dotaženou až na krev. Za reflexi homosexuality v překvapivém kontextu a s filmařskou důstojností, která má daleko k plakátovým queer produkcím euro-amerického mainstreamu. Za smutné oči Zohara Strausse.

Valhalla Rising (Dánsko / Velká Británie 2009) za naprostou rezignaci na racionální složku vyprávění a obrazy vytvořené z potřeby básně. Za nádhernou pohanskou lyriku, taženou brilantní výpravou a geniální maskou boha pomsty Madse Mikkelsena. Za to, že režisér Nicolas Winding Refn si jde tvrdě za svým a důsledně vykuchává konvence.

Vejdi do prázdna (Francie / Itálie / Německo / Japonsko 2009) za to, že už nemusím zkoušet halucinogenní drogy. Za první část točenou nevídanou „ich-kamerou“ a druhou část, ve které je střih a šev téměř cizím slovem a film tak disponuje zřejmě nejprostornějším fikčním světem v dějinách. Za to, že sem nemusím dávat „Tron: Legacy“, protože tenhle film vypadá podobně a je mnohem chytřejší. (A za nejlepší letošní titulky, ale to je už dost klišé).

Filmem roku 2010 tak vyhlašuji jediný titul v tomto seznamu, který neprošel ani tuzemskou distribucí, ani tuzemskými festivaly. Ha, a teď si lámejte hlavu... (pokud to tedy někdo dočetl až sem). Krásný a inspirací sršící filmový rok 2011 přeje